Jitku Mayerovou

Asistentku pedagoga

.

Jitka je praskoleská rodačka, která má celý život blízko k dětem, lidem a společenskému dění. Dlouhá léta se věnuje práci a aktivitám s dětmi, váží si starší generace a nade vše má ráda chvíle, kdy se lidé dokážou sejít, popovídat si, zasmát se a jednoduše být spolu. Právě více takových okamžiků by si přála vrátit i do života v Praskolesích.

Jako poslední z našeho týmu odpověděla i Jitka na naše tři otázky. Pojďte ji poznat o něco blíž.

.

Co pro Vás znamenají Praskolesy?

.

Tady jsem se narodila, tady žiju a tady jsem doma. Praskolesy vždycky byly, jsou a věřím, že i nadále budou mým domovem.

A když je někde člověk opravdu doma, přirozeně mu záleží na tom, jak to kolem něj vypadá, jak se tam lidé cítí a jak se jim společně žije.

Dlouhá léta se pohybuji kolem práce a aktivit s dětmi. Mám ráda lidi, vážím si našich seniorů, mám ráda humor, kulturu, společenský život a především chvíle, kdy se dokážeme sejít napříč generacemi.

Právě tohle pro mě Praskolesy znamenají. Nejsou to jen domy a ulice. Jsou to především lidé, které potkáváme, vztahy, které mezi sebou máme, a společné vzpomínky, které tady vytváříme.

.

Jaké by podle Vás měly být Praskolesy za několik let?

Přála bych si, aby bylo v naší vesnici zase veselo. Aby se lidé měli kde potkávat, aby znovu vznikaly příležitosti ke společným zážitkům a aby se do Praskoles vrátilo více radosti, hudby, tance a smíchu – pro děti, rodiče, mladé i seniory.

Ale nejde jen o akce. Moc bych si přála, abychom se na sebe zase více usmívali, dokázali spolu normálně mluvit a vzájemně si důvěřovali. Abychom si neházeli klacky pod nohy, ale naopak si dokázali pomoci.

Aby se člověk nemusel bát podívat druhému do očí. Aby když někdo něco řekne a něco slíbí, ostatní věděli, že se na jeho slovo mohou spolehnout.

Přála bych si zkrátka Praskolesy, ve kterých se nebudeme míjet, ale budeme spolu opravdu žít.

.

Co chcete vzkázat občanům Praskoles?

.

Často jsem říkala, že já nikdy kandidovat nebudu. Jenže jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy.“

Nakonec jsem si uvědomila, že pokud si člověk přeje, aby se něco změnilo, nemůže jen čekat, že to za něj udělá někdo jiný. Někdy musí sám najít odvahu udělat krok, který by od sebe dříve vůbec nečekal.

Přeji si, aby další generace, které v Praskolesích vyrostou, byly na svou vesnici hrdé. Aby ji měly rády, chtěly se sem vracet a jednou mohly říct stejně jako já: Tady jsem doma.

A proto bych nám všem chtěla vzkázat jediné – neztrácejme naději. Neztrácejme chuť něco změnit, zkusit nebo udělat společně. Protože i když se nepodaří změnit všechno najednou, stojí za to usilovat o to, aby nám tady bylo alespoň o trochu lépe.

A možná právě z těch malých kroků jednou vznikne něco opravdu velkého.

„Praskolesy plné života, úsměvů a setkávání.“

.

Praskolesy NÁŠ DOMOV

.